obsah vystavených děl
kurátorský text od Eri Mrtva (on/ona)
Když mluvíme o rozmanitých genderových identitách, často se bavíme o problémech, diskriminaci a překážkách, kterým trans* lidé čelí. Není se, ale co divit, že v dnešním politickém klimatu se o spravedlivějším světe pro genderově nekonformní lidi bavíme s nedostatkem naděje a často i se sžíravým smutkem. Zároveň je těžké vést debaty o situaci trans* lidí, když jsou hlavními zdroji, co máme k dispozici jsou bulvární titulky a nenávistné projevy politiků. A když už se objeví výzkum, který řeší situaci trans* osob, zaměřuje se hlavně na nesnáze a útlak, kterým kvír lidé čelí. V tomto projektu proto obracíme pozornost na radost, euforii a tvořivost, které se ke zkušenostem mimo binární strukturu vážou. Výzkum využívá více umělecké než datové metody. Sám jsem se zaměřil na specifikou skupinu genderově nekonformního umělectva a kutilstva ve svém okolí. Téma genderové euforie v umění a tvorbě tato online výstava ohledává skrz přepis společné debaty a ukázky děl zúčastněných. Zároveň tato výstava není o nálezu jedné vhodné metody umění a tvořivosti pro podporu trans* radosti. Naopak doufám, že bude výkopem k desítkám dalších menších výzkumů ve dalších komunitách. Podmínky a potřeby radosti se liší skupina od skupiny a to i mezi genderově rozmanitými lidmi, takže můžete klidně začít malou otázkou mezi kamarádstvím po práci či škole a přinášet zvědavost tohoto výzkumu do vašich komunit.
Výběrem tématu reaguju na vzrůstající prostor v trans* umění v galeriích, které často slouží jako místo pro vzdělávání širší populace i prostor pro setkávání a ohledávání identit s jistým odstupem. Druhá tendence, která mě inspiruje jsou kvír setkávání nad tvořením jako vyšívání, háčkování či pletení. Zde nám tvorba umožňuje materiálně měnit svou realitu a vzdorovat tlaku na neustálé pracovní nasazení skrz ruční práce. Třetím inspiračním zdrojem je této průzkumné výstavě teorie performativity genderu od Judith Butler (they/them). V ní popisuje, že gender ve společnosti tvoříme naším veřejným vystupováním – jak chodíme, jak se oblékáme, jak držíme své tělo a jak se vyjadřujeme. Jedná se tedy o takové velké společenské představení, které hrajeme každý den. Můžeme tedy měnit naši realitu a nacházet radost v připravené umělecké performanci? Jakou roli na sebe bereme, když začneme kreslit náš vysněný život? A je prostorem společenské změny galerie, dílna, židle za šicím strojem nebo pohodlný gauč?
PŘEPIS DEBATY
eri mrtva (on/ona) : Představte se — jaké jméno a rod používáte a jaká je vaše výtvarná praxe? Vztahujete se v ní nějak ke kvíření genderu?
Karolína Auzká (ona / oni): Studuju umění a dělám ráda performance, happeningy nebo objekty. Myslím si, že co se týče toho kvíření, tak se to propisuje do všeho, co tvořím, ale není to jako nějak asi úmyslně, spíš mi přijde, že to jsou to nějaký osobní témata, co řeším. A jsem ráda, když se v nich někdo taky najde a pak sdílíme spolu ten pocit.
Michal Durda (on / jeho): Já se zajímám o uměleckou performance, ve který tématizuju kvíření jako metodu. A zároveň se zajímám o témata queer komunit, které nejsou úplně na první dobrou spojená s euforií, ale spíš se zajímám o témata queer mizérie. Vyjadřuju se k tématům jako, co předchází anebo co potom dochází po té euforii – v nějakém cyklickém vztahu queer euforie a queer mizérie — nějaké ty šedé zóny. A moja praxe je spíš taková analytická, jsou to takové sondy do témat, než nějaký kontinuální soubor prací tématizující jedno téma.
Jurrie Chavrátů (on / jeho): Moje umělecká praxe se v současnosti hlavně stahuje na tématiku komplexity identity, což navazuje na témata obecně spojená s queer teoriemi, feministickými a tak dále. A zpracovávám zkušenost queer žití opravdu z malé vesnice, v malém folklorním prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. A to zpracovávám různo-mediální formou, ale povětšinou se vztahuju k instalacím a k objektům, ve kterých zpracovávám téma performativnosti jako obecně. Ne nutně queer, ale vycházím hodně z divadelních scén a tam dávám tu myšlenku queer performativnosti nebo obecně gendrový performativnosti nehledě na to, jestli je vlastně queer , nebo cis.
Hana Drštičková (on / ona): Já se k umění teďka vztahuju hlavně skrze svoji aktivistickou praxi. A přece mám nějaký jako kořeny v uměleckým vysokým vzdělání, ale posunul jsem se trošku víc do aktivismu a do teorie, ale díky tomu z toho mám, mi přijde, trošku větší radost a neberu na sebe takový nároky. Takže moje kvíření v umění vypadá často hodně kolektivně nebo participativně. Dělala jsem třeba kvír kvilt, což byl participativní projekt, kde si každý queer člověk udělal čtvrteček kviltu, který mu připomínal jeho blízko kvír osobu… Nebo prostě vyšiju banner na demošku, nebo udělám grafiku na Drag Night a tak. A mám z toho vždycky veselost. Je to hodně takový bastlovací, hodně craftící, veselý.
Hana Drštičková (on/ona)
Kvír kvilt je participativní komunitní dílo, které jsem inicioval v roce 2023. Každý čtvereček patchwork quiltu/kviltu představuje blízkou či důležitou kvír osobu člověka, co čtvereček vytvořil. Kvilt je mnou přinášen na různorodé kvír akce, kde vytváří prostor na strávení času zhmotňováním kvír lásky a vzájemnosti. Pár čtverců je přímo ode mě, bylo pro mě radostné soustředit se na milovanou osobu/kamarádstvo, vybírat materiál a vzory které mi je připomínaly a zpřítomňovat si ruční prací jejich důležitost v mém životě. Kvír kvilt volně navazuje na tradici slavného AIDS memorial quiltu, započatého v roce 1985 v San Franciscu. Kvír kvilt přináší do konceptu středo/východoevropské kvíření, oceňování živého kvírstva a soustředění na komunitní sdílení kvír radosti a lásky v prostoru ruční práce.
Elja Plíhal (on / jeho): Já jsem víc z vzdělávacího světa a identifikuju se víc jako třeba facilitátor nebo neformální pedagog. A je pro mě důležitý vzdělávat i víc takovým hlubinným způsobem nebo dávat prostor lidem, aby fakt zpochybňovaly*i to, co jim bylo říkáno touhle společností, že je správně. Aby víc se koukaly*i možná i introspektivně do sebe – co z toho, co jim to společnost dávala jim slouží a co už jim tolik neslouží. A patří tam pro mě hodně i ptání se na to, co je ta moja sociální role, ať už genderová nebo jiná. A co z toho mi přináší radost nebo tvoří ty vztahy, které chci mít v životě, a které věci už úplně ne. A chápu tuhle introspektivní práci jako něco, co budeme muset udělat, abychom mohly*i čelit těm šíleným krizím, co nás čekají. Takže to chápu jako něco důležitého, abychom se mohly*i spojit všichni dohromady a čelit budoucnosti, aby byla lepší a spravedlivější pro všechny. Takhle to za mě chápu, jak se vzdělávání nebo držení prostoru pro ostatní, pojí s kvířením toho, kdo vůbec jsme. No a jinak občas dělám taky komiksíky různý a tak různě ilustruji věci. Ale nevím, jestli bych to úplně identifikoval jako uměleckou praxi, ale určitě chápu umění nebo vůbec kreativitu jako důležitou věc ve vzdělávání. Takže si myslím, že se nedá dobře vzdělávat jen skrz slova, jakýkoliv témata, že ta kreativita je tam vždycky důležitá, abychom se naučily*i nový věci nový o sobě nebo o tom světě.
Markéta Krtek (ona/její): V mojí umělecké praxi se zabývám vyprávěním příběhů. A hlavně mě zajímá, že vyprávění příběhů a příběhy jako samotný jsou forma moci, ale zároveň i jako způsob, jak odolávat a vzdorovat opresivním systémům jako je například patriarchát, kapitalismus a tak dále. A prostě si píšu příběhy, takový fantaskní a trošku přiblblý. A pak je různě kreslím. A dělala jsem i videa, filmy, performovala jsem a tak.
Nina Bötcherova (oni/ona/on): Quick background check: Som na Favu, studujem AGDX. A čo se týka tvorby, tak tvorím multimedialnú tvorbu skrz ilustrácie a poézií, ktoré preklápam v audio-vizuálne performances. Tiež tvorím ambient a noise. Ja sa úplne do hlbky identifikujem ako genderfluid a co sa odzrkadluje v mojej tvorbe je ten struggle s tím, že aké jsou sociálne štandardy na to, jak sa prejavovať skrz to, aký bolo pridelené pohlavie pri narozenie. A cez to vlastne vytváram nejaké väčšinou podstavy, ktoré sa odzakadlujú aj v tej poézii, hudbe a hlavne v tej ilustrácii, ktoré nesú vlastne nebinárne alebo nejaké trans prvky. A už sú to aj nebinárne anjeliky, jednoducho sú existencie, ktoré existujú a ide skôr o to, že existujú a než čo sú. Pretože to presne mám tak v hlave, že hlavne, že existujem, než čo som. Ale tam vlastne prejavujem to, kto vlastne som a ako sa vidím vlastne. Je to aj nejaké zrkadlo.
Neptune Marouš (on / jeho): Pro mě taky, co dělám, většinou neoznačuju jako uměleckou tvorbu, ale zároveň se tomu asi nebráním. Mám takový přístup k tomu, že umění je spousta věcí. Jenom je to něco, co nevím, jak moc je vlastně pro mě významné to tak označovat. Hodně tak vyšívám nebo modifikuju svoje oblečení, zatím takovýma hodně lowkey způsobama. Ale výhledově bych se v tom chtěl zlepšit. A to je pro mě nějaký materiální způsob, jak si přizpůsobit ten materiální svět – v tom, co nosím, v tom, co je třeba nějak ve mně. A to by asi hlavní způsob, kterým prociťuju nějakou tu queerness a transness v tom, co jako dělám umělecky. Dál taky občas píšu poezii a tak. Jako hodně sporadicky a nekonzistentně. Ale baví mě tam zachycovat, jak nějaké struggles, tak i nějaké radosti, které jsou spojené s queer a trans* existencí.
Orin Rodriguez (on / jeho): Já jsem vystudovaný divadelník, ale věnuju se teďka spíš performance artu a věcem, které jsou od divadla trošku víc vzdálený a různým herním formátům a kolektivnímu vyprávění. Dělám hudbu a jsem součástí programového týmu Studia Alta v Praze. Myslím si, že queerness nebo transness pro mě jako není asi něco, co můžu jako vyjadřovat v nějakým díle nebo v nějakým specifickým způsobu, jak ty věci dělám, ale je to tam tak jako prostě embedded ve všem už jenom z vlastní podstaty. Zároveň ve spojení třeba s nějakou kurátorskou praxí je to něco, o co se nejenom já, ale i moji kolegové a kolegyně v Altě, hodně aktivně snažíme, aby to bylo něco, co je v popředí toho, co děláme.
Eri: Mělo by umění podporující svobodu genderové exprese mířit dovnitř komunity nebo jsme ještě ve fázi, kdy musí hodně vysvětlovat cisgender heterosexuální většině?
Orin: Já nevím, mně přijde tohle taky těžký zodpovědět, protože na jednu stranu je to potřeba jako z naší strany…nebo jako já už se nikomu nechci moc vysvětlovat, ale očividně prostě ještě furt existují lidi, kteří to asi úplně nechápou, nebo nechcou prostě chápat v komplexnějším smyslu. A zároveň furt je to otázka žitý zkušenosti, že do určitý míry – někdo, kdo tu životní zkušenost nemá, tak podle mě nedokáže chápat úplně veškerý kontexty, ať už je to něco, co se prostě věnuje gendru, sexualitě, prostě rase,… Potřebuje to nějakou velkou míru edukace. A takže myslím si, že vždycky budou potřeba nějaký věci, které se věnují spíš tomu jako edukativním úhlu. A zároveň ale myslím, že věci, které vznikají interně, jsou taky potřeba, protože je to nějaký posilující element, který vlastně, dejme tomu, tu komunitu drží prostě pohromadě a který vytváří její vlastní kulturu. A že je to taková jako dvousečná věc, že dělat si jenom věci pro sebe, je podle mě něco, co může být i nebezpečný v tom, že nás to může izolovat a vést jako k ignoranci zvenku. A na druhou stranu zase potom, to je téma, který už se taky otevírá, myslím, hodně dlouhou dobu. A to je to, že vlastně nějaké zviditelnění skupin, které jsou zranitelné v umění, třeba nemusí úplně reflektovat jako jejich viditelnost a moc v reálném světě. Takže jo, Laverne Cox je na obalu Vogue, ale to úplně neznamená, že trans ženy jsou v bezpečí. A že to taky jako nemusí být úplně růžová zahrada.
Michal: Já vlastně souhlasím s Orinem, že furt mi přijde, že umění je i nějakým způsobem instituce, která má nějaké svoje parametry, bych já řekl třeba, a že kvíření se dá vlastně dělat i v jiných profesích jako je třeba ekonomika, zdravotnictví a podobně. A potřeba nějakým způsobem vytvářet ten obraz a reprezentaci pro tu nezúčastněnou část té populace mi přijde jako právě ten ze silnějších nástrojů umění, co může nabídnout. I třeba co se týče nějaké kolonialistické a dekolonialistické tématiky, si myslím, že je super právě vytvářet nebo pracovat s těmito tématy právě kvůli reprezentaci a zviditelněvání a dělání obrazu k tématům, které sami o sobě jsou třeba náročnější na vstřebání nebo pro lidi, co nemají tu žitou zkušenost. Z toho mi přijde, že tou hodnotou , jednou z nich, je umění. Takže se asi spíš překládním k tomu. Ne vysvětlovat se a tý cishet části, ale komunikovat s ní a vést dialog.
Karolína: Já taky souhlasím s tím, co ostatní říkaly*i. Myslím si, že to umění má schopnost předávat hodnoty a názory a asi i empatii. Takže si myslím, že i když to může být nepříjemné, furt někomu něco vysvětlovat, tak si myslím, že to stojí za to. A že je to takový fajn, že se můžou lidi učit o sobě navzájem.
Markéta: Já bych k tomu dodala: já si hrozně vážím toho, že někdo tomu chce dávat tu péči a tu starostlivost a fakt vysvětlovat a dělat ty edukační věci. A přijde mi to vlastně jako skvělý. Ale osobně jsem třeba… Mě vlastně, když já něco dělám, tak mě ten cishet divák vlastně vůbec nezajímá. A jsem vlastně příšerně unavená z toho, furt někomu něco vysvětlovat, když ho to vlastně ani nezajímá a neposlouchá. Takže jsem taková, že to nemám zapotřebí. A mám to tak trošku i protože hodně jsem dělala i umění o svý kulturní identitě. Protože moje máma je migrantka z Ukrajiny a mám tak poloviční ukrajinský původ. Takže bych se stejně někomu musela i vevnitř tý kvír komunity vysvětlovat, protože ne všichni mají tu zkušenost, že mají matku migrantku nebo že mají ukrajinský kořeny. A je to taky specifická zkušenost. Takže kdybych tohle to nějak zásadně hrotila, tak bych pořád někomu něco vysvětlovala. A to myslím, že dělat to nemusím, nebo mám na to právo to nedělat.
Hanele: Jo, já v něčem docela souzním ve smyslu, že mi to přijde, že obě formy by měly určitě dostat svůj prostor a že vnímám tu důležitost a ten potenciál uměleckých form, který míří i na to cishet publikum nebo jsou v něčem trošku didaktický. A to je rozhodně důležitý. Nevím, napadá mě třeba prostě Lidi od Kateře Turečka, který jsou prostě v podstatě o vesnickým trans člověku. A to mi přijde super. Ale zároveň si myslím, že spousta těch témat jako gender přesahuje nějaký hranice, je v něčem fluidní a divnej. Nebo témata blízkosti, podivnosti, intimity, že to můžou ti cishet lidi v sobě taky přece najít, ne? A můžou se jako by propojovat, protože ty hranice mezi náma nejsou tak nepropustný. Ale taky souzním s tím, že je skvělý mít ten prostor, kde už se nic nevysvětluje a jenom se tak kvíří společně a rozumíme si a vajbíme a máme radost z tý společný podivnosti a péče o sebe a bezpečí. Takový uměníčko je hodně dobrý, když cítím to napojení a tu vzájemnost.
Elja: Jo, já moc děkuji všem za vaše podměty. Je to příjemný slyšet, jak nad tím přemýšlíte. Z pedagogický pozice, tak úplně přemýšlím nad tím, jak vlastně ten gender je nějaká sociální role… nebo já nevím, jak pro vás, ale třeba pro mě, ta cesta toho je odbourávání těch hoven, do kterých jsem tu socializovaný, to je ještě hrozně náročná práce. A opět se i tak zastavím a říkám si něj, že shit já tohle ale přece nejsem, to není opravdový. Tohle je jenom nějaký příběh, který mi byl prostě vyprávěný. A proč skrz to přemýšlím, ne? Nebo proč to takhle jakoby cítím? Takže si myslím, že i hodně lidí, který třeba mají nějaké privilegia, ať už jsou jako heterosexuální, nebo právě cis, tak, že to pro ně může být vlastně hrozně velká věc přijmout to, že mají, že mají to privilegium. A přijmout to, že tady je někdo jinej, který jim říká ,,hele, ty máš výhody tady z toho systému, a to je nefér, a ty z toho normálně profituješ, kámo, co děláš?‘’ Vlastně se můžou cítit osočený, protože najednou je tady někdo, kdo před nimi stojí a říká jim, že mají přijmout nějakou zodpovědnost. A oni to jakoby nevěděli*y, že jo. Myslím si, že může často tady to přijímání, že jsou tady jiný identity a otevírání tý empatie k jiným žitým zkušenostem, že často to může vyvolat třeba hněv nebo nějaký pocity viny, nebo že to přijímání toho privilegia může být i náročný proces. Ne všichni to třeba zvládnou, a potom tady máme šílenou polarizaci a šílený nácky, že jo. Ale mě by i zajímalo, jaké může umění nabídnout cesty nebo nějaký možnosti z toho pomoct lidem, zpracovávat tadyou zodpovědnost za nějaké výhody, které mají z toho systému, které přesně nejsou úplně fér.
Elja Plíhal (on/jeho)
Kráčej tempem slasti, Jak na zdravou maskulinitu v patriarchátu
Tohle je dopis všem heterosexuálním cis mužům, kteří se někdy feministek ptali, co je to zdravá maskulinita. Tato esej se snaží ukázat, že ten, kdo si musí odpracovat cestu poznávání se a definování své genderové role, je samotný tazatel. O radikální misogynii a toxické maskulinitě jsem kdysi psal diplomovou práci. Teď nabízím cis heterosexuálním mužům péči a podporu skrz osvědčené tipy a rady ze života kvír osob: odkaz na Substack
Neptune: Jo, já jsem chtěl asi navázat vlastně na Haničku i na Elju, s tím, že já taky si myslím, že je hodně důležité zkoumat to umění jako prostředek vyrovnávání se s těma věcma. A myslím si, že má velký potenciál jako součást vzdělávání. Ale vlastně úplně nevím, jak se stavím k umění, které je vyloženě didaktické, že mám trochu v sobě pocit, že umění by nemělo být jenom didaktické, že může mít tu funkci, ale zároveň by tam měla být snaha komunikovat i něco víc. Vlastně vnímám, když to je to jediný záměr, tak mi přijde, že na to možná to umění není nejlepší. Do umění člověk dává vždycky nějakou svoji perspektivu, něco jako ze sebe a myslím si, že nějaká tady tahle otevřená komunikace, která může být skrz umění, je i docela hluboká. Může zahrnovat nějaké věci, které jsou třeba nevědomé v nás, tak pokud je tam nějaká ta upřímnost, tak si to ty lidi převezmou, i když tam není vyloženě ten úmysl, že tady ty lidi musím poučit. A souhlasím hodně s Hanečkem, že často se prostě jako reifikuje nějaká ta linka těmi lidmi. Na jedné straně jsou lidi, co jsou cishet a na druhé straně jsou lidi, co jsou trans a queer. A přitom jakoby já vnímám queerness jako něco, co není ohraničené. Všichni jsme trošku queer a ne tím způsobem nutně, že všichni máme nějaké gay urges nebo něco takového, ale prostě jako, že všichni nějakým způsobem třeba nefitujeme těm normám, takže tam může být něco, co s těma lidmi rezonuje, i když to popisuje něco, co je queer zkušenost.
A pak jsem ještě chtěl říct, kde vnímám, že je to pro mě nějaká otázka, je řešení rozporů uvnitř mezi lidma, co se identifikuji jako queer. Že tam potom je to riziko, že potom si to třeba ti lidi, co jsou třeba mají nějaké nenávistné, nebo nějaké netolerantní názory, tak se to vezmou jako ,,aha, dívejte, ty lidé jsou prostě něco takového…“ Jakože nemyslím, že to znamená, že bychom se jako o těch věcech neměli*y bavit, jenom je tam to riziko, že to uvidí li lidé mimo tu komunitu a že to bude nějak zneužité. Ale i to může být i o tom, že se na to podívají lidé a pomyslí si, že queer lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou akceptující a tolerantní, a tady vidí, že jsou tak rozhádaní. A často se to nějak objevuje i třeba o lidech, co jsou nalevo a tak… A nemyslím si, že je to důvod ty rozpory nebo konverzace nemít, jenom je to třeba nějaká věc, co ve mně vzbuzuje obavu, že pak bude neporozuměno tomu, o co tam jde.
Hana: Právě potom mi přijde, že to občas spadne právě do respectability politics, když to má být hodně naučný umění. To je nějaká potřeba, že pak se snažím se hrozně sanitizovat nebo se soustřeďovat na nějaký aspekt svojí identity, a že ho chci podat hrozně stravitelně a přehledně. Nemůžu prostě říkat to, co říkám queer lidem, že jsem messy, kinky, pervert, že nevím, co dělám, že jsem špína…
eri: Může to být umělecká tvorba, výtvarno nebo různé kreativní praxe obecně způsoby, jak se vyrovnat s nějakým genderovým nesouladem nebo s nepřijetím identity. Může to fungovat jako nějaká strategie, nebo mechanismus?
Michal: To byla za mě mega důležitá otázka a hodně jsem nad ní kontemploval před tímhle hovorem a vlastně se mi líbilo, jak jsi tu otázku podal. Když jsi řekl umění, kreativní praxe, tvořivo, a právě mi přijde, že tady je ten důležitý aspekt, že já vnímám umění jako institucionální věc, zatímco nějaký crafting nebo tvořivost vnímám jako jinou věc, která je právě podle mě super pro tady tu otázku, jak sebe afirmovat. A právě mi přijde, že když vnímáme umění jako nějaký nástroj a stejně tak vnímáme nějakou tvořivost jako nástroj, která je spíše pro sebe, ze sebe, do sebe, tak mně přijde použití právě tady těch kreativních praxí jako funkčnější nástroj než to umění, který už může mít nějaký institucionální nebo akademický sklon nebo jiný ambice, jiný parametry, tak osobně se přikláním právě k tomu vnímat kreativní praxi, jako nástroj afirmace, než úplně umění jako takový.
Orin: Jo, v tomhle bych asi rád souhlasil s Míšou, že naopak myslím, že institucionální umění dokáže být hodně neafirmující vešech možných směch existence, protože přesně ve chvíli, kdy to, a přemýšlel jsem o tom i ve spojení s tou předešlou otázkou, když tady padly nějaké termíny, jako privilegia a podobně, že i v tom institucionalizovaným nebo profesionalizovaným uměleckým světě si myslím, že už je to i hodně o nějakým zvědomění toho, kdo vlastně vůbec tady ty práce může dělat. Kdo vlastně může pracovat jako full time umělec, kdo může chodit na uměleckou školu nebo celkově na vysokou školu. Protože to vyžaduje určitej finanční support od lidí z venku, což třeba často queer a trans lidi nemusí mít. Třeba od nějakých svých rodičů nebo tak. A zároveň potom prosazování se v tom profesionálním světě, kde člověk sám sebe musí hodně tokenizovat. A vlastně se nějak trošku zjednodušit. Proto, aby přesně byl nějak konzumovatelnej, aby mohl tu svoji práci prodat. Takže si myslím, že v tom to chci podpořit prostě, že ten samotný proces nebo ta samotná tvořivost, si myslím, že může být v tomto super, ale ve chvíli, kdy už je to na té profesionální úrovni toho umění, tak si myslím, že je tam hrozně moc faktorů, který vlastně naopak jdou proti tomu.
Markéta: Tak mně tam přišla teďka důležitá, ta tokenizace, že to je obrovská překážka podle mě v rámci té institucionální praxe. Já jsem teda taky jako umělkyně, studuju uměleckou školu a jsem součástí nějakých institucí a to si plně uvědomuju. A třeba tu tokenizaci jsem zažila několikrát. A v tom smyslu, že jsem se někdy přihlásila a pak jsem se rozvěděla, že ty kurátorky ani nevěděly, s čím mě tam vzaly a pak mi došlo, proč mě vzaly, když tam píšu otevře, kdo jsem. A že se jim tam vlastně hodím, že to bude dělat hezkej obrázek a tak. A to prostě to vůbec s žádnou terapii nemá nic společného. A plus bych si to ani třeba netroufla, protože arteterapie je úplně jiný druh zájmu, si myslím, než jako výtvarný umění jako takový. A hlavně se to dá taky i studovat, to je prostě nějaká znalost, kterou já nemám. A pak je to super, když s tím jako lidi pracujou, ale já bych si to osobně ani netroufla vůbec nějak brát, že to k tomu patří, nebo něco, protože to prostě funguje jinak. Aspoň takhle se to myslím.
eri: Znáte, nebo dokonce využíváte některé výtvarné metody pro vyrovnávání se s gendrovou dysforií nebo nepřijetím? Ať už jako o vytváření umění, craftění, módu, dekorování těla, tělesné modifikace nebo nějakou mimo tělesnou tvorbu, kreslení, …
Jurrie: Tak já si myslím, že na té bázi toho základního prezentování se to dělá každý, jednoduše mám pocit, a že to nutně nemusí být potom projev nějaký queer euforie nebo něčeho podobného, ale vlastně jako samotná euforie jako taková. Tím myslím, že se to může projevovat vlastně u cishet člověka a vlastně nějakým způsobem tím narušovat hranici, co je teda kvír nebo není kvír.
Jurrie Charvátů (on/jeho, ona/její)
Růžové brambory
Jádrem projektu je narušování tabuizace queer identity v prostředí malé obce prostřednictvím aktivního dialogu s místní komunitou. Tento proces zahrnuje účast na tradičních vesnických událostech, jako jsou masopustní průvody nebo zábavy v kulturním domě. V těchto situacích se Jurrie často setkává s nepříjemnými reakcemi, které se však stávají podnětem k otevírání diskuse o genderu a postavení marginalizovaných skupin.
Dílo Pštyra, Měsíčnice, Vodník z tohoto projektu vychází.
Jedná se o triptych videí, v němž se všechny tři uvedené postavy objevují ztvárněné jedním aktérem. Dílo tak otevírá otázky proměny identity v rámci rodinného prostředí a upozorňuje na to, jak častým jevem podobné procesy jsou. Staví na jednu rovinu proměnu identity z hlediska genderu i proměny v rodinné struktuře – například z dcery matkou. Dílo se tak snaží detabuizovat témata transgenderové identity v kontextu rodiny a zviditelnit je jako legitimní součást širší sociální reality.
Neptune: Já si souhlasím s tím, co bylo řečeno, že vlastně to je něco, co dělá asi každý * každé nějakým způsobem. Já využívám takhle právě jako nějakou módu, oblékání a nějaké tělesné modifikace spíš ale ve smyslu tetování. Ale spíš než vyrovnávání se dysforií, je to pro mě zase způsob, jak spíš si získat víc té euforie, že je to v tomhle jako v tomhle kontextu tak trošku, ale tím jako druhým směrem, dejme tomu. Možná spíš chci říct, že se to nedá úplně tak lehce oddělit, co je zmenšování dysforie a co je zvětšování euforie.
neptune marouš (on/jeho)
výšivka na starém topu jako způsob revitalizace nepříliš nošeného oblečení jeho pokvířením. výšivka je záměrně hravá a barevná v duchu samotného sdělení. kvírnes jako hra, co vdechuje nový život, skýtá nové a různorodé možnosti (nejen) sebevyjádření, obměňuje to, co přejímá a oslavuje nenormálnost.
Michal: Já jsem nad tím uvažoval asi tak jako nad nějakou praktickým příkladem a za mě jedním z těch způsobů, jak se s tím vypořádávat je asambláž, kterou vnímám inherentně jako kvír formu, která spojuje nějaký ne normativně pojený jakoby části ať už je to nějaká klasická 2D asambláž s výstřižkama nebo i nějaká až potom třeba performativní či digitální, virtuální 3D tvoření celku a manipulace s obrazem, která může být afirmující pro tu personu. Na druhou stranu si myslím, že tam může být zpětně negace k tomu tělesnému prožívání toho těla a tý dysforie. Další, nad čím uvažuji je výstava, vnímání výstavy jako jednotného těla a jednotlivé přípěvky jako modifikující prvky, které tvoří kolektivní identitu, kolektivní tělo a může nějak přizpůsobovat k vnímání sebe sám v nějakým větším spektru divnosti, což pak už nás nestaví možná jako mě a ten normativ, ale mě uvádí do určité kolekce a širšího pásma.
Karolína: Já bych jenom chtěla říct takovej quote od jedný drag queen, která jakoby říkala, že když si člověk prostě obarví vlasy, tak je to vlastně takový little bit of transitioning, co dělá prostě každej a nebo i třeba nosit kontaktní čočky, že prostě je to vzít tu kontrolu nad tím, kdo jsme my uvnitř a abychom to ukázali jako by světou. Takže to jsem to chtěla přihodit.
- Dying our hair is a very simple way we all kind of do a little bit of transitioning.“ – Jinkx Monsoon: záznam na YouTube
Nina: Ja asi najviac súhlasím s Neptunom, ale ma k tej otázke, keď som najprv čítala, napadla taká več, že v tomto asi úplne ja svojou tvorbou úplne neprispevám možno, ako v tom performence v týchto častiach, ale že ma inšpirujúca ľudí v mojom okolie. Mám vela kamarátov, ktorí jednoducho robia drag a tak, a je to vemi vlastne inšpirujúca a forma, v ktoré sa často vidím a že už to, že sa to robí a že to môžem vidieť, že je to už viac a viac dostupné v tejto dobe pre túto komunitu, tak to je super. Určite hlavne vo väčších mestských mestách, ale je to super, že niekto sa o to stará a že to tu máme.
Markéta: Já jsem nad tím hodně přemýšlela, že mi tam pak v jednom momentě a tady se i zmíněly ty různý formy, ale každá z těch forem, každá z nich se v nějaký moment může stát prací. A pro mě je to třeba asi v tomhle komplikovaný, že já třeba tu svoji výtvarnou praxi prostě beru jako práci, zaměstnání, který mám. A já teda spíš to mám tak, že je to zaměstnání, který dělám a který mě teda baví a je to fajn, ale je to prostě furt zaměstnání. A když ho dodělám a jdu domů, tak už na něj nemyslím. Takže pro mě tam asi bylo těžké se na toto otázku upřímně napojit. A hlavně i u těch drag queen třeba z rovinka — tak je to taky je to úžasná forma, taky mě to extrémně inspiruje a tak. Ale třeba už máme fakt industries, že jsme třeba ve Spojených státech a tak, že to tam je už pro ně v podstatě práce. A taky si moc nedokážu představit, že by nějak využívaly třeba ty bohatší drag queens, že by přišly*i domů, už ze sebe všechno sundaly*i a vlastně přemýšleli nad tím, že je to jejich zaměstnání afirmuje nebo něco. Moc si to nějak asi nedovedu představit, no.
Markéta Krtek (ona/její)
Film pojí osudy zesnulého, na růžovo obarveného holuba Viga a drag queen Perly, které*ří se spolu setkávají s bohy příběhů Flame of Change a Feuermannem, se kterými diskutují o povaze a síle příběhů, manipulaci a o nabídce, která se neodmítá.
Elja: Vy jste všichni tak šikovní a tak úplně zajímaví. To je hezký to jenom poslouchat takhle. Já jsem si vždycky hrozně myslel, že jsem takový člověk na ty slova a takovej ten verbální typ a hrozně dlouho jsem byl v akademii nějak a prostě jsem hodně četl a psal a myslej jsem si , že nejsem kreativní, ne? A taky jsem randil nějaký lidí prostě toxický, který mi říkaly*i, že nejsem na tu estetiku nebo na to umění, na ty kreativní věci. Že to nevadí, že každý jsme na něco a já jsem prostě na ty slova, ne? A pak jsem třeba , nevím, dva, tři roky zpátky začal trochu si jen tak kreslit, ne? A vlastně se mi to začalo hrozně líbit, jakože úplně ten moment z toho ,,Cože já taky můžu být tady tím člověkem, co si užívá tady tu formu? To je crazy, cože?” A pak jsem úplně cítil takový hlad občas, pak samozřejmě jsem nějak nenajedený a pak jenom udělám něco tvořivýho a pak je to úplně takový hlad… já nevím, jestli to slovo hlad je moc abstraktní, ale mě nenapadá, jak jinak to jako vyjádřit. Tak to je pro mě vlastně moment toho, že se ještě stávám někým dalším, někým novým a zpochybňuju to, kým jsem byl do té doby .
eri: Je rozdíl mezi denní performativitou genderu, která je prostě nám všem neoddělitelná, jak píše Judith Butler, a uměleckou performancí, která tematizuje ten gender. Kde se láme to, že teďka performuju, protože zkrátka existuji ve společnosti a teďka performuju, protože jsem si vybral záměrně prezentovat tu svoji zkušenost a třeba ji zaobalit?
(Teorii performativity Judith Butler vysvětluje srozumitelně například tento článek ze začátků magazínu Druhá:směna.)
Nina: Pro mě je toto dost navazujucí na tu predošlú tému, protože jsem se měl hodně performace ako opravdu ten taký prvý point. A zároveň těž právě vlastně čítám Butler. V tom Gender trouble je to těž asi největší aspekt, který tam vůbec ta osoba rozoberá. Že gender úplně in the root je prostě performace. A je to sociální performace, kterou tvorí každý jeden člověk na zemi, ani si to neuvedomuje a celkově prostě vůbec… Je to performatívné žiť vlastně podle nějakých genderových štandardů, který si společnost ustanovila. A myslím, že tam je ten největší rozdiel, že je to něco, čo si většině ľudí neuvedomuje, že to robí. Že nie je to cílená věc, že je to prostě nějaký sociální štandard, který funguje v našej společnosti, která je nastavená na velmi zlých prostě základoch. A jedem z tých základov je , že máme dva gendere a jsou přesně vymedzené, ako se má každý z těch genderů performovat a jako se má správat. Je to úplně in the root of the society a vůbec nečo, na čem se většina populace zamýšľa. Čím na druhé straně, keď performuješ umelecky nejaký gender, tak je to niečo, na čem se ten člověk viac zamýšľa, že si uvedomí, že čo robí vůbec. Takže myslím asi, že ta prvá več, že tá performance nie je nieco, čo je zvonka, má nejaký vplyv a nejaké expectations, ale je to niečo, čo prostě ty máš záujem s tím viac zaoberať a máš zájem to nějak víc věc vyjadrovat své tvorbe. Ale ešte by som to aj věc rozvinul s nejakými terminológiami, ale mám pocit, že to je trošku možná zbytočné, lebo myslím, že taký základní rozdíl je, že nad vecou v procesu nezamýšľame, protože takto funguje naše spoločnost a nie je to dobré vlastně, že takto fungujeme. Na druhou vecou je to skôr taký aspekt, na kterým se viac zamýšláme. Určitě jsou tu aj ludia, kteří se viac zamýšlí na tou prvou věcou, ale taký úplně ten základní rozdíl pre mě, čo já vnímám, je právě tento.
Nina Böttcherová (oni/ona/on)
my existence was forced into me
shoved down my throat
and i am no longer afraid
to speak about what i felt
in those ages
i can’t be holy
if i am a slave to your meat
Neptune: Jo, já s tímhle souzním i s tím, že to je nějaká generalizace, tak souhlasím, že ten rozdíl vnímám podobně na té základní rovině. Že v tom umění je to vědomá hra s tím gendrem. A zároveň vnímám to, že se ty věci můžou prolínat, že skrz nějakou uměleckou performanci, ať je to třeba drag nebo prostě něco jiného, můžu sobě otevřít nějaké jiné cesty toho, jak v tom genderu existovat i mimo to umění. A můžu to otevřít jiným lidem, kteří třeba se na tu performanci dívají. A narušit ten genderový systém, který celý je ta performance, ne na té individuální rovině, ale ty normy a tak jsou součástí té performance. To může narušit tady tuhle linku. A můžu si vlastně vědomě se s tím genderem hrát kreativně i v tom každodenním kontextu, kdy vlastně nedělám umění, ale nějakým způsobem je tam ta hra přítomná. Ale asi souhlasím, že v tom umění, když to nějak tematizujeme, někdo to tematizuje, tak je to nějaká vědomnější hra. Asi bych souhlasil, že je tam nějaký rozdíl hlavní třeba obecný.
Hana: Omg, to mi přijde úplně hodně nějak dobré, jak jsem říkal Neptune, protože právě jsem měl podobné myšlenky, že je to právě nějaký prostor na hravost, vymezený mimo ten plynoucí dlouhodoblý prostor jako té každodennosti a ještě jsem chtěla říct, že pro mě je v tom důležitý, že můžu nějakým způsobem přesahovat ty limity svojí každodenní tělesnosti do nějakých jako magických, monstrozních, metaforických rovin. Když je to performance, že je to uměníčko, tak tam můžu dát trochu iluzi nebo metaforu a lidi jsou na to naladění to vnímat a třeba si se mnou představovat. Takže můžu sdílet, že třeba ve svým srdíčku jsem prostě shapeshifter, mlok a zároveň Karkulka a zároveň prostě osvalenej cruisující muž, že v té performanci se do toho dá víc tam jako magický přesahy nebo třeba, že jsem předmět nebo takový ty až přes-lidský, více než lidský rozměry.
Orin: Já asi budu navazovat na to, co už bylo řečeno. Ale když to vztáhnu víc třeba k nějakému performance, který vychází z divadelní kultury a nebo z taneční kultury, tak si myslím, že pro mě se to dá celý se redukovat na to, že je to otázka moci a specificky moci nad pozornostní. Protože ve chvíli, kdy jakoby já jsem někdo, kdo je na jevišti, ve chvíli já performuju nějaký gender pro diváka nebo performuju cokoliv, tak já jsem ten člověk, který má moc nad tím, nebo do určité míry samozřejmě, jak jsem vnímaný. Že vlastně já můžu tomu divákovi prezentovat něco a do určité míry s ním můžu nějak manipulovat nebo ho můžu dovést k tomu, aby on viděl to, co jako já chci, aby on viděl. Zatímco v té běžné denní performativitě toho genderu, kde je těch diváků hodně a koukají se na tebe z různých stran a v různých kontextech, nad kterýma často třeba jako tu moc nemáš, tak myslím si, že v tomhle je ten zásadní rozdíl.
Neptune: Já mám jenom ještě úplně malý dodatek, že mě napadlo, že když je to performance, tak ten prostor může ohraničit, takže ti lidi, co do něj vstupují, tak nějakým způsobem dávají konsent a jsou třeba informovaní o tom, jak ta performance bude vypadat. Takže to může být víc sexuální vyjádření nebo víc participativní, což v normální performance nechci zatahovat tolik nevědomých náhodných lidí. To mi přijde dobré, že můžu trošku vytvořit prostor, informovat o něm lidi a potom v něm dělat víc těch věcí.
Eri: A co pro vás znamená trans nebo queer joy v kontextu umění a jak tuhle nějakou zkušenost přibližovat i lidem, který se necítí být umělectvem nebo přesně by si o sobě neřekla, protože jsou kreativní nebo prostě nejsou zvyklí využívat tyhle strategie?
Orin: Já si nad tou otázkou přemýslel. A vlastně, když to asi ještě vztáhnu k tomu, co říkala Markéta o tom umění a práci. A že i v tady tomhle kontextu, nebo já to vnímám hodně podobně, že umění v mnoha směrech už pro mě je něco, co je víc práce, než nějaký přesně jako craftění. A takže ten koncept nějaké radosti je pro mě těžký vyvolat v tom smyslu, že hodně věcí, který ve chvíli, kdy dojdu do toho momentu, kdy už je to prezentovatelný umělecký dílo, tak je to vlastně mechanický proces, který je vzdálený hodně od toho původního impulsu. A ve spojení s kurátorskou prací, tak si myslím, že to je mnohem úrodnější prostor, ve kterým se takovéhle věci můžou nějak dít, ale zároveň to nevnímám jako něco individuálního. Já dělám něco, co vlastně pro mě, ve mně vyvolává nějakou joy, ale mám teďka pozici, ve které jsem schopnej vytvořit prostor pro ostatní lidi, který sem jako diváci přijdou a mají zážitek, který v nich vyvolává tuhletu radost. A můžou si zažít něco, co afirmuje nebo prostě podpoří je. A myslím si, že to je možná taky nějaký úhel, o kterým jsme se tady třeba moc ještě nebavili*y, že jsme se hodně bavili*y o pozici nás jako lidí, umělců nebo o našem vztahu k umění a co v nás vyvolává nějaké takovéhle pocity. Ale myslím si, že vlastně největší potenciál, který vnímám aspoň v rámci mojí práce, je ten efekt na toho diváka. A to, co já můžu udělat pro toho diváka, který přijde a dívá se ať už na něco, co jsem dělal já nebo na něco, co jsem dal na program.
Karolína: Mně přijde, že moje queer joy, co se týče jako umění a jakož to umělec, tak to mám fakt spojené na ty ostatní lidi. A právě se pamatuju, když jsem dělala jednu z mých prací, která byla hodně o nebinaritě. A toho, jak mě vnímali muži v mém okolí a ve stejném věku. A pak jsem viděla, jak ty lidi, ty moji kamarádi, co to cítí stejně. A cítila jsem jejich reakci, tak to mi dalo největší radost, co jsem zatím v umění zažila. A prostě ten pocit pochopení. A taky vlastně, když vidím dílo někoho jinýho. A mít právě tyhle pocity, tak to je zase pro mě vrchlol, Takže já si myslím, že jak to můžem přiblížit nějakým lidem, co se neidentifikují jako umělci. Taky myslím, že workshopy jsou super cesta, že nabídnout svoji nějakou zkušenost nebo skill někomu jinému, ať si to taky můžou zkusit.
Karolína Auzká (ona/oni)
Fuck (on) my birthday
Nechtěné dárky od hetero cis mužů, které jsem dříve považovalx za velice blízké přátele. Všichni věděli o tom, že mi nepřijde přirozené když mě někdo označuje jako ženu. Nechápali to, myslelx jsem si, že tomu sice nerozumí, ale mají mě rádi, že jsme přátelé, že mě berou jako one of the boys, chábra, takže to budou respektovat. Ani jsem nechtělx ať pro mě mění rody, jen ať mi neříkají, že jsem holka, slečna, žena, že mám prsa a že jednou budu mít dítě a to, že ho teď nechci se změní, protože dostanu mateřské pudy. Chtělx jsem být bránx jenom jako člověk. Bez jakékoliv genderové role nebo naopak se všemi. Chtělx jsem ať se ke mně chovají úplně stejně jako by se chovali k ostatním jejich klučicím kamarádům. A místo toho jsem dostalx dárky. Nechtěné dárky v podobě sexuálních narážek, dotyků a nakonec i jejich citů. Místo náramků přátelství jsem dostalx chladné klícky jejich tužeb.
Neptune: Když to vztáhnu na ten kontext craftění – Kromě toho, že si třeba opravím nějaké oblečení, které mi potom dá tu euforii, tak nám i pocit, že když si to oblečení nějak opravím, tak jak se mi to jako líbí a je to trošku třeba divný, protože je to takové zbastlené. Tak mám pocit, že to trošku kvířím to oblečení. I když takový hodně basic, tak to vnímám, že to oblečení neberu tak, jak mi bylo prostě dáno, ale nějakým způsobem si ho upravím a trošku si ho zdivním třeba. A mám pocit, že… Ono to moc tak nefunguje, ale já bych byla rád, kdyby to tak fungovalo… že když si něco třeba vyšiju a moc mi to třeba nejde nebo je to takové trošku zbastlené, tak mám pocit, že když mi potom někdo řekne ,,Já bych taky třeba chtěl nebo chtěla jako takhle vyšívat. “ Tak já řeknu, ale tak mně to vlastně taky vůbec nejde, prostě to nějak dělám, tak ty to taky udělej. “ A mám pocit, že se to tím potom může víc šířit, že to je dostupné: Jako jasně, tak něco se vám nepovede nebo se vám tam zasukuje nebo se zamotá ta bavlnka třeba šestkrát tak zezadu. Ale prostě z toho něco vznikne a není to něco, na co je potřeba nějaký velký skill, tak mám pocit, že potom se to takhle dá taky šířit. Ale jako potom už nevím, jak si to třeba ti lidi přeberou nebo tak, jenom je to taková moje ambice. Teďka si ještě u toho vzpomínám, to není zase úplně relevantní k té otázce, ale vždycky mě to baví. Když jsem začínal s nějakým vyšíváním, tak někdo mi řekl, že se pozná, jak správná femininita podle toho, jak úhledná je ta zadní strana. A já se vždycky podívám na to, jak to mám úplně zasukované, úplně hrozné, tak tohle mě afirmuje, že teda je to správně, že žena opravdu nejsem, protože to mám tak, že doufám, že na to nikdo nebude moc dívat.
Michal: Mně ještě k tomu napadá, jak přiblížit veřejnosti crafting a umění, tak ukazovat, že ty cesty jsou různý a nemusí být to queer umění nebo ten queer crafting jenom v médiu malby nebo sochy, ale že kvířit kreativně se dá i třeba v užitým umění, ať už je to třeba nějaký design prostoru, hairdressing, text, hudba, nějaký proces něčeho. Skrze to umění lze ukazovat, že ty přístupy v tvorbě, nebo v kreativním procesu můžou být queer, a že ta schopnost tvořit není něco, co je dáno z vyšší síly, ale že je to aspirace každého člověka a každý je dobrý na něco. A tom, v čem je dobrý, tím může potom předávat nějakou svoji, hodnotu do společnosti nebo do komunity.
Hana: Mně se jenom v téhle spojitosti vybavil ten kvír kvilt, o kterým jsem mluvil úplně na začátku. A je tam právě bylo hrozně hezký, jak jsem to nosil na ty různý queer místa, tak lidi měli různý levely toho, jak moc se setkali*y s tím kraftěním, třeba s vyšíváním, nebo s korálkama, nebo s něčím. Vždycky z toho měli*y radost, ale byli*y tam prostě různý jakoby levely ostražitosti ohledně toho, co se s tím dělá. Ale v závěru to bylo hrozně pěkný, protože ještě to spojilo všecko dohromady. Jeden dílek byl prostě jenom čtvereček, na kterým bylo fixou napsaný kvír pičo. A druhý dílek byl úplně krajkově vyšitej. A další dílek tam měl přivázaný tyčku od lízátka nebo tak něco, ale prostě všecko to bylo hrozně důležitý a dobrý. Těšilo mě, že to bylo takový přístupný, že to nebylo osamocený, ale že se to stalo součástí toho celku.
eri: Prožíváte vy osobně genderovou euforii a vnímáte práci s pocity a podpořením svojí identity jako typ umělecké praxe? A máte třeba nějaké svoje nebo cizí dílo, výrobek nebo kus oblečení, co vám naposledy vyvolal genderovou euforii ?
Markéta: Já to vezmu asi okolo a budu možná trošku party pooper pro teďka, ale je to vlastně nějaký téma, který jako mě teďka nezajímá , ani v té výtvarné tvorbě, ani v tom osobním životě. Protože jsem si uvědomila, že vlastně genderovou euforii jako takovou vůbec neprožívám. A pro je ten můj důvod tranzice takový, že prožívám velmi silnou tělesnou dysporii a já budu spokojená ve chvíli, kdy dostanu ten medicínský support, který aktuálně ještě nemám a nějak s tím strugglím. A vlastně jediná chvíle, kdy se cítím euforicky v uvozovkách nebo nějak afirmovaná je, když mě někdo cizí vnímá jako ženu na ulici, ale je to vlastně hrozně smutný, že jo. A vlastně takový ty věci jako oblečení a tak, já to nějak to nevnímám vůbec genderově. Pro mě je to, že to oblečení je hezký, vezmu si to na sebe. Já jsem vlastně jsem vůbec dlouho nevěděla o tom konceptu jako takovým, že vůbec něco jako genderová euforie vůbec existuje nebo že se to vůbec nějak dá popsat. Ale že je to nějaká věc, kterou i v tom umění a od trans umělců a umělkyň vlastně skoro jako není jako přítomná. To je vlastně dost často ty bolestný věci, který je podle mě hrozně důležitý sdílet, protože prostě to, co trans lidi prožívají napříč planetou, tak je fakt otřesné. Žijeme fakt jako ve velmi otřesných podmínkách a není to dobré. Ale že vlastně ta euforie, že bych hrozně ráda, aby se vůbec jako o tom tématu víc mluvilo a třeba pro mě konkrétně, když jsem se jako uvědomila, že by to bylo víc potřeba je, a teď to nesouvisí čistě jenom nutně s tranzicí, ale jako prostě s ženskou identitou obecně — že pro mně bylo šokující zjištění, že někdo prochází tranzicí ne z důvodu dysforie, ale vlastně z důvodu té euforie, že prostě ví, že bude v té jiné rodové roli nebo prostě s jiným tělem a tak dále spokojenější. A že pro mě třeba z toho hlediska feminismu je tohle podle mě hrozně podnětný a skvělej novej pohled. Protože mám pocit, že ženy obecně hodně vnímají tu svoji identitu skrze bolest. Každodenní bolest, kterou ženy prožívají na ulice, nějaký sexuální násilí a tak dále. Trans ženy to často právě vnímají skrze tu dysforii a popřípadně nějaké operace a tak dále. A přijde mi, že pro mě to byl hrozně silný moment zjistit, že jsou tedy některé ženy, které třeba podstupují podobný proces jako já, ale nedělají to z důvodu bolesti, ale ultimátní radosti. A o je vlastně teď spíš pro mě věc, kterou bych se vlastně chtěla hrozně naučit a vnímat jinak. A jako samozřejmě nějaké ty moje problémy nevymizí, ale asi jsem chtěla jenom říct, že mi to přijde jako extrémně podnětnej pohled tady, ale podle mě si aspoň já, a myslím, že nejsem jako jediná… aspoň doufám, že nejsem na to sama, ale že nějaký pohled taková bych se chtěla naučit. Nebo ho nějak vnímat nebo prostě se na ty věci podívat jinýma očima.
Elja: Díky Markéto za sdílení. Nevím, jak moc to s tím souvisí, ale víc jsem začal přemýšlet nad bezpečím a i nějakým pocitem bezpečí a nad tím jako co jako lidi jsme schopný dělat, abychom měli*y nějaký pocit toho, že jako nějak patříme, pocit sounáležitosti. Jak to s tím bezpečím může souviset a vlastně si uvědomuji, že pro mě ta největší jako radost nebo nějaká euforie, kterou jsem schopný cítit je sounáležitost se skupinoulidí v jedné místnosti . Ať je to, když facilituju skupinu nebo jsem součastí workshopu, kde nás je hodně. Ale přemýšlím i nad sou náležitostí, kdy se kolektivně prožívají nějaký velký emoce nebo přemýšlím nad ravema, kdy třeba cítíme sounáležitosti s lidmi, který vlastně ani jakoby neznáme, ale už jenom tím, že třeba náma prochází ten stejnej rytmus tý hudby, tak vlastně zažíváme nějakou tělesnou sounáležitost. Ta naše nervová soustava je v tu chvíli podobně naladěná třeba na tu hudbu nebo na demonstracích, když kolektivně prožíváme ty emoce. Cítit sebe jako součást i širšího kolektivního těla a teď to může být asi tělo jako z lidí přesně jako třeba na ravu nebo na demošce, ale možná i jako by širšího těla, třeba i víc než lidskýho nebo někdy s přírodou nebo s celým metabolismem planety. Tak to je pro mě něco, co mi přináší fakt hodně hodně radosti. Nebo to je ten moment, kdy jsem já ve svém životě si nejvíc zažil tu radost a myslím, že to souvisí, že jak jsme od ty přírody dělaný jako těla, co prostě rádi cítí věci a mají ty smysly a rádi se napojují na ostatní. To napojení je to, co ty naše těla tak základně mají rádi, jak to potřebujeme. Přijde mi, že ta joy, že je taky něco, že pokud mám okolem sebe jenom lidi který mě přijímají, tak čím víc těch lidí je, tím víc to může souviset i s tím bezpečím.
Hana: Pro mě je důležitá nejen ta genderová euforie, ale i genderová neutrálnost — ve smyslu toho, že když jsem doma, mám kolem sebe svoje partnerstvo nebo prostě queer kamarádstvo, tak na to nemusím myslet nebo jenom tak jako existuju a v něčem je to hrozně pohodlný a takový jako teplý a tak. Ale jinak Eljo, jak jsi říkal úplně hrozně krásný sofistikovaný věci… a já mám genderovou euforii občas pociťuju, když se cítím jako teplej kovboj! Pošlu vám odkaz na hrozně dobrý obrazy teplých kolbojů, který jsem nedávno našel na internetech a jsem úplně obsessed tak tak ty mi dávaj hodně radost, můžete se podívat: Anthony Hurd, Gay Dreaming
Nina: To milujem. Oh my god. Já jsem mega mal ten dream raz ist na halloween jako cowboy, to je hrozně moje stálá hyperfixacia, protože jsem niekedy mal kozačky, protože to byla ta najväčšia konfidence, kterou som měl. A keďže robily taký zvuk, keď som šiel po ulici, ale pro yeah, jsem cowboy. Boli tiéž klasické jednoducho kovojské klasické čižmy, staré z devadesaitek, ktoré som našiel v sekáči and it was so cool
Eri: Jo, já tady přidám taky svoji zkušenost, můj genderový afirmativní moment bylo moje tetování. Dělala to jedna švýcarská tatérka Raphaëlle podle jejího návrhu. A je to takový chlapeček, co je víla a je ve skleničce a je tam nápis inner child. A se mnou to úplně extrémně hlubo ce zarezonovalo. A říkal, že ho musím mít. To je ten nejvíc klučík, kterýmu ve školce řekli*y, že je buzík. A já jsem si říkal ,,he is so me“. A mám to teďka na sobě na rameni jako ty námořníci, což je taky taková moje afirmativní postava — námořník. Tak to je to, co já si nosím sebou dnama. (profil tatérky najdeš zde)
Karolína: No, moje jako nějaká euforie asi nejvíc basic, ale to je jedno. Snažím se nějak pravidelně posilovat a když mi rostou svaly, tak to mám mega radost. Takže tam se cítím fakt dobře nad svým vlastním tělem.
Orin: Já jsem na tom docela hodně dlouhou dobu byl podobně jako Markéta. Měl jsem pocit, že nějaká moje existence celkově v genderu a ve společnosti je hodně definovaná nějakou dysforií. A zároveň si myslím, že i doteď bych řekl, že nejlepší umělecké dílo, které mi způsobilo genderovou euforii, je moje top surgery. Protože… he did a good job. Ale zároveň si myslím, že i jak stárnu a už jsem nasranej a unavenej, tak jsem dospěl do nějakého bodu, kde se mi s bolestí a smutkem nechce trávit tolik času a nechat jako se tak dlouho definovat jenom negativníma pocitama. Tak jsem právě i tu euforii začal vnímat jako něco hodně politickýho a že je to něco, co budu cítit i navzdory tomu, že přesně moje tělo a společnost a různý jako systémy mi říkají, že se tak cítit nemám. Že mám cítit nějakej shame, že se mám necítit dobře ve svým těle a i když je to třeba do určitý míry pořád pravda, protože prostě dysforie je něco, co je víc chronickýho, než bych chtěl. Tak zároveň, jak říkal Elja, tak cílený momenty sounáležitosti, budování různých komunit a sdílení a vlastně i ten samotný boj proti tomu systému je pro mě hodně euforickej. Začal jsem pracovat hodně na tom necítit hanbu nebo smutek a spíš být nasranej a myslím si, že to může být hodně euforická věc. Teďka jako nechci, aby to znělo jako součást nějaké sebeterapie, ale je to něco, co je hodně zapracovaný i do mojí umělecký práce a i do uměleckých prací, který se snažím hodně sledovat a který mi přijdou hodně důležitý a možná i nějak jako nejvíce relevantní . Přijde mi důležitý tady tyhle kontexty a zvedat nejenom v rámci transness queerness, ale přesně v rámci třídního souboje, rasy, dekolonizace a podobně.
Orin Rodriguez (on/jeho)
Hrací plán ke hře kolektivního vyprávění Buzerantská revoluce. Účelem hry je si společně představit způsoby, jak vzdorovat útlaku. Fikce může být skvělým nástrojem k budování lepší budoucnosti, protože právě díky ní můžeme dosáhnou toho, co se v reálném životě může zdát nemožné. A třeba se může ukázat, že i ty každodenní problémy nejsou tak nezdolatelné, jak jsme si myslelx.
Michal: Já se třeba naučil vnímat genderovou euforii do určité míry skrze nějakou vědomou sebeobjektivizaci a sebeprezentaci skrze erotizaci sebe a fetišizaci svýho těla, přičemž jsem potom dostával zpětnou validaci, která byla pro mě velmi afirmující. Nikdy necítil být úplně něčím, ale potom skrze vytváření této persony, kterou jsem dával nebo sdílel a byla afirmovaná zpátky nebo byla čtená tak, jak jsem chtěl, tak to bylo pro mě velmi zásadní. I když vnímám, že zároveň to má svoji velmi stinnou stránku, který jsem si vědom a učím se s ní stále nějak pracovat, ale zároveň i tehdy jít do extrému a přehodit nějaký ten notion, který jsem měl, aby byl třeba prospešný i pro mě. I když to určitě není univerzální.
Michal Durda (on/jeho)
Sorry I Overshared, Do You Still Think I‘m Hot, video, 04‘48‘‘, 2025
Projektem je video esej zkoumající možnosti využití BDSM praktik v práci s tělem a jejich analogii s ritualitou performativního umění. Scéna zobrazuje pseudodominantní situaci, kdy masochista zahajuje kontrolovanou hru moci. Projekt zkoumá fluiditu maskulinity, proměnlivou povahu vztahů a spektralitu identit. Akt péče, důvěry a spojení je součástí BDSM vztahu a inspiruje udržitelné strategie pro péči o tělo.
Výstava byla realizována za finanční spoluúčasti FaVU VUT.
Děkuju za pomoc s webem Vojtí Rademacherovi.