Projekt Umění stížnosti se skládá z vícero prvků jako vyšívaná deka, plakáty, performance s hudebním doprovodem od Vojtěcha Rademachera (@amplituda), ale v jejím středu je text, který vypráví příběh o přeformulování našeho pohledu na stěžování jako nástroje ke zlepšování životních podmínek.
samotný text:
Asi bych měl být spokojený a vděčný, ale kdy jsi naposledy cítil*a, že je svět tak nějak v pořádku? Dusím se svými stížnostmi. Zasekávají se mi v krku a hromadí na jazyku. Zuby mi skřípou, jak bojuji, abych to nechal na později.
Stížnost je bezpochyby uměleckou formou. Váhám, proč nás ve škole učili*y, jak psát vyprávění a motivační dopis a líčení, ale nikdy stížnost. S těžkostí se převaluju z boku na bok a sbírám energii, proč jen teď nedosáhnu na nástroje umění? Vypustit nadávku je jako stvořit malbu. Vykresluju každou buňku mého těla, co cítí bezmoc. Drsnými tahy vrhám svoje obvinění na plátno, které je v tvých uších. Nemusím se ani zvednout, abych najednou stál pevně. Partner se vrací z osmihodinové směny, kresba, ani hudba nedokážou zahrát, co cítí. A když ano, vtahuji ten ubohý program, ten čistý papír do elektrického oběhu, který pohání tento systém. Kdyby ale papír mohl mluvit, taky by zrovna neskládal poezii o laskavých vzpomínkách na vykácený les. Doufá, že se stane stranou v deníku, kde sám nemá hlas, ale může pomoct ven tichým výkřikům zmatení. Nejvíce nízkoprahovou revolucí je na něco píčovat. Nevím, zda na to mám talent nebo tuto zbraň brousím, tak dlouho, až mi perfektně padne do ruky. Jako ukázku svého nejdražšího nadání vkládám do portfolia patnáct dopisů dopravnímu podniku a sedm vzkazů Úřadu práce řešící invaliditu.
Potají se vykrádám z místnosti, abych mohl zachovat svou celistvost. Nevadilo by mi plivat oheň již v pokoji, nebyla bych tak snad onou vysněnou femininní strážkyní domácího krbu? Jen oheň udržovat, ale nikdy do něj nepřikládat. Nechávám teplo procházet celým mým tělem, hoří mi tváře, v mých zatnutých pěstích skrývám jiskry. Držím se a hořím pouze zevnitř. Odpovědnost držet pohodlí mi do černa opaluje žaludek, střeva i plíce. Tvářím se, že naslouchám tvému projevu proti inkluzi postižených dětí do škol, ale uvnitř se otáčím jako pečené prase na Václavském náměstí. Pak se musím přetočit zpět na kopýtka a zmizet. Rozpouštění mých hranic ze mě dělá vysoce asymetrickou a nerozpoznatelnou osobu. Jaká cena by dneska byla za zrcadlo nebo aspoň štít? Mířím na dvorek, verandu, balkon či za dveře. Potřebuju jen na vzduch nebo na cigaretu nebo zdvihnout cokoliv, co můžu říct aniž bych napřímo vyjádřil, že nechci dýchat zplodiny, které vznikají v struktuře obývacího pokoje. Drobím za sebou chléb jako v Perníkové chaloupce a modlím se, ať mé signály zachytí správné oko. Čekám, až dáš smysl vínu, co jsem tu otevřel o obrubník.
Hlasitým mrmláním přiznávám, že jsem ve skutečnosti připoutaný saténovou stuhou ke každému, koho jsem kdy poznal. Vulgarity, co ti mezi námi vypouštím, jsou distribucí mého hněvu, který nyní obahacuji o blízkost. To je signál, že ta závislost mezi námi nese jistou estetickou hodnotu, když se tak umíme vyrovnat s hierarchiemi obskládanými cihlami, které zatím ani nejsilnější vítr nepoloží. I ty snad vnímáš, že nestěžovat si to dost ztěžuje.
Vytahuju záznamy konverzací jako nákupní seznam. Snažím se balancovat mezi důkazností a posedlostí. Chrlím ze sebe slova jako veřejná fontánka spuštěná po zimě. Musíš kývat a kývat, až si zablokuješ krk, ale ještě nic neříkej. Musím to předat všechno, dokázat svou újmu. Modré bublinky se střídají se šedými jako běh oblohy. Neseme tolik vody, tolik jsme pro tento konflikt pracovaly*i a já ho na tebe teď házím v jednom švihu. Polévám tě kyblíkem zablácené kaluže. Necháš se na moment stáhnout pod hladinu, protože víš, že když se držíme, snadněji dosáhneme zpět na břeh. Vidíš, že špičkami dosáhnu na dno, ale když se jeden topí, tak na hloubce nezáleží. Jakmile mi v ruce vyhoří cigareta přichází tvůj čas. Co si myslíš? Upřímně, tak trochu. Vydechnu.
Ptáš se, jak se mám a já tuším, že kdybych mohl stát, povím ti něco o lehkém vánku s hřejivými paprsky, co se tlačí do naší učebny. Jenže mně už z mezery mezi zuby píská nespravedlnost, která mi deformuje plíce. Už vidím, jak ztrácíš míček, co jsi mi přihrála. Jak se mám? Začnu číst dopis, co mi přišel z Ministerstva práce a sociálních věcí. Jak se máš? V mžiku mrknutí odhaluji své jizvy na prsou. Jak se máš? Mezi své rty vkládám cizí slova, která ze sebe nemohu odlepit. Doma možná olíznu ředidlo, ale nyní je cucám jako nejkyselejší bonbon, z kterého mi už od základky modrá jazyk. Hladíš mé tváře, ale ne tolik, aby ses upatlala. Nevíš, co dělat s tou váhou, která má o dvě nuly víc než jsi čekala.
Prokřupávám si prsty pro další dopis. Nemohu ale setřást pocit, že bych si občas zasloužil do ruky lepší zbraně. Nebo místo zbraní více rukou. Drobné nechané na baru, které se propadají vysokou pokladnou a kdo ví, kde skončí. Je má moc vůči osobě za modrým hranatým batohem opravdovou silou? Hmatám po své důstojnosti až se má ruka zapře o modrou čepici s bílým logem. Sám v růžové krabici v památníčku se třpytkami schraňuji recenze na naši pobočku. S plnou kapsou se teď mohu smát. Chyběl citron, ale stejně jste dokázal být tak kyselý. Stěžuju si na stížnost druhé blondýně v našem rajónu a uklidňuje mě fakt, že stříbro do mého batohu se u vedoucí zaseklo už dávno. Hledám položku, co mi může odebrat a cítím se lehčí.
Někdy vedle tebe kráčím jako cizí. Jdeme cestou, navštěvujeme stejné domy, posloucháme stejné melodie a přesto jsou naše světy zcela jiné. Často ale cítím stud, když chci postavit můstek směrem k mé straně. Kdo mi dává stavební povolení na nekonečné povídání? Jenže ty cítíš můj svět často, jen neznáš jeho architekturu. Mezi očima mi rostou dvě malé vrásky. Kdo ví, jestli to chce někdo slyšet, ale někdy mám pocit, že slova mého hněvu jsou jedinou cestou, jak sdílet těžkost, kterou nesou všechny mé já. Boty si nikdy nevyměníme, ale jednou si vyměníme tolik nadávek, až začneš cítit na vlastním palci tlak obuvi, která nezná mé nohy a netuší, čím si musí projíždět. Ptáš se, jak se mám a má odpověď ve formě fontány mumlání je rukou, co ti podávám a tvoje ,,typíčo, to si nedovedu představit” je ramenem, co smím obejmout. Někdy se v mých slovech poznáváš a někdy ne. Čím víc si stěžujeme, tím víc se vynořují oblasti, co nás dělí a spojují. Čím víc jsme jen spolu, tím víc jsme i se všemi dalšími utlačovanými. Každá stížnost je jako steh jiné barvy na obrovské látce, kde si najednou uvědomíme, kolik práce stojí udržet tento tvar.
Zvu tě do mého ateliéru stížností. Chci vidět tvou tvorbu, chci vidět na tvé kořeny, chci učit sebeobranu proti útočníkům, co chtějí řezat jazyky. Chci, aby tě to tu sralo a abychom si to řekli*y. Podej přihlášku a doplň kolonky. Podej přihlášku a nevyplňuj povinná políčka. Pak můžeš být přijat. Učení se stížnosti je odnaučování se přizpůsobení. V odpoledních dílnách se učíme vytrhnout práci, zkompostovat ji a vysadit stávku domácí, stávku institucionální, stávku firemní i stávku státní.